Cesty za uměním - Praha 13. 12. 2024 Výtvarný obor ZUŠ
Cesty za uměním - Praha 13. 12. 2024
Výtvarný obor ZUŠ
V pátek 13. prosince jsme se vydali na další z našich výprav za uměním. Ráno jsme z polického nádraží vyjeli směr Praha s deseti žáky do Prahy. Našim cílem byla návštěva ateliéru Tomáše Moravce a cesta po stopách moderní architektury a současného umění. Mohli jsme se tak dotknout témat, která jsme v minulém období ve výtvarce zmiňovali a ještě k nim něco přidat. Tramvaj číslo 9 nás dovezla na Václavské náměstí. Předem jsme si připravili kartičky pexesa s 32 zastaveními. Hledali jsme na nich zobrazená témata a krátce nad nimi diskutovali, popřípadě přidávali další souvislosti, abychom všemu lépe porozuměli. V tomto školním roce často zmiňovaný v našich hodinách byl architekt Emil Králíček. Z jeho návrhů vznikly významné stavby, které můžeme dnes v Praze obdivovat. U jedné z nich, Hotelu Zlatá Husa ve stylu Art deca jsme začali naše putování. Druhou zastávkou byl Palác Koruna (1911-1912). Jedná se o stavbu vrcholné české secese s alegorickými postavami Stanislava Suchardy pod korunkou věže. Architekty této stavby jsou Antonín Pfeifer a Matěj Blecha. Matěj Blecha byl rovněž významným stavitelem a zaměstnavatelem již výše zmíněného Emila Králíčka. Secese (oddělení se) vznikla jako reakce umělců na rychle měnící se společnost a technický pokrok. V Paláci Koruna můžeme obdivovat i krásně řešenou pasáž s proskleným stropem, kterým jsme prošli k naší další zastávce Domu na Můstku (1976-1983) Aleny a Jana Šrámkových. Tato stavba je začátkem postmoderní architektury u nás. Pro mnohé byla v období totality určitou nadějí, že se věci hýbou vpřed a otevíráme se světu směrem na západ od nás.
Na Jungmannově náměstí nedaleko odsud, už na nás čekala koruna českého kubismu lampa Emila Králíčka. Je jediná svého druhu na světě. Její součástí je lavička sloužící k odpočinku přímo v centru města. Míjíme rondokubistický palác Adria 1924, Josef Zasche a Pavel Janák. Naším dalším cílem je tentokrát objekt kinetického sochařství Hlava Franze Kafky (2014) od současného sochaře Davida Černého. Projdeme budovou Máje (1970) architektů Martina Hejniše, Miroslava Masáka a Johna Eislera ve stylu High-tech. Tento sloh reagoval na vesmírné objevy. Jsou na něm umístěny pohyblivé objekty s názvem Motýli (2024) opět od Davida Černého jako pocta našim letcům RAF. Je to často diskutovaná instalace, ale vzhledem k High-tech charakteru stavby by neměla být až tak velkým překvapením. Cestou po Národní třídě potkáváme Topičův salon (1902-1906), secesní budovu od Osvalda Polívky. Toto místo je známé svými výstavními prostory. Hned v sousedství se nachází galerie Kodl, kde probíhají výstavy a následné aukce uměleckých děl. Dům DRN (2012-2017) jsme nechali mimo pořadí jako hádanku k objevování. Je to současná stavba Stanislava Fialy. Původně na tomto místě měl stát jiný objekt. V jeho sousedství se nachází barokní dům a tak DRN, i přes své barokní prvky důmyslně zakomponované v interiéru, budí mnohé diskuze. To je tedy to pravé místo pro tříbení názorů a rozhovorů. Tím spíš, že nedaleko se nachází Nová scéna (1983) Karla Pragera. Skleněnou fasádu vytvořili světoznámí sklářští výtvarníci Libeňský, Brychtová. Znal je celý svět, ale oni žel za totality měli omezenou možnost cestovat. Z mostu Legií je krásný pohled na Národní divadlo (1883) Josefa Zítky v novorenesančním stylu. V 19. století se často architekti obraceli směrem do minulosti, z které čerpali inspiraci pro své stavby. Pro posílení národní identity a slavnostní ráz budovy je to jistě vhodná volba i přesto, že někteří zlí jazykové tvrdí, že architekti v tomto období neměli dostatek tvůrčí fantazie. Více obohacující, ale bývá dobu pochopit než odsoudit. Národní divadlo tak vede krásný dialog s Letohrádkem královny Anny, který lze viděl z mostu Legií v pravé části horizontu Pražského hradu. Další z výhledů nám ukáže dekonstruktivistickou budovu Tančícího domu(1994) Franka Genryho a Vlada Miluniče. Vpravo od nás hledíme na Sovovy mlýny o jehož současnou podobu se významně zasloužila nadace Medy Mládkové. Muzeum Kampa je významným prostorem otevřeným umění. Před Tyršovým domem můžeme obdivovat kinetickou sochu Věry Čáslavské (2024) opět od Davida Černého. Sousoší Latte and cheescake (2023) od Veroniky Psotkové je krásnou paralelou na současné téma, které lehce odkazuje na různé historické prvky v přeneseném významu do dnešního každodenního života. Sousoší se nachází v prostorách Sovových mlýnů. Nedaleko můžeme vidět bronzové sousoší Miminka (2008) od Davida Černého. Jejich větší sourozenci se nacházejí na Žižkovské věži. Nemůžeme opomenout Werichovu vilu a už se blížíme k Velkopřevorskému mlýnu s pověstným kolem. Kousek odsud je Lennonova zeď. Píšeme krátké vzkazy a pořizujeme pár fotografií. Na Kampě 13 zazvoníme na ateliér Pavla Koutského (tvůrce animovaných filmů a profesora FAMU), jestli nebude náhodou přítomen a za chvilku jsme na Karlově mostě. Na Mostecké věži prohlížíme fresky z doby Václava IV. Nedaleko v The Secret Gallery nacházíme místo k odpočinku a dostáváme zadarmo horkou čokoládu. Kubistická kašna Emanuela Halmana (1925) po stranách Mánesova mostu je opatřena bedněním a tak žel tento zajímavý objekt nevidíme. Dále si prohlížíme čistě brutalistní budovu hotelu InterContinental (1968-74) Zbyňka Sakaly a z Čechova mostu hledíme na Pavilon Expo 58 architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného, který byl v Bruselu oceněn Zlatou hvězdou. Je to místo s úžasným výhledem a krásnými galerijními prostory, které rovněž slouží jako aukční síň. Nezapomínáme ani na Metronom (1991) Vratislava Nováka a pak už pokračujeme slavnou Pařížskou ulicí na Staromák ke stromečku. V domě U Černé Matky Boží (1912) Josefa Gočára mají polední přestávku a tak Muzeum kubismu necháváme na pozdější dobu a procházíme pod Prašnou bránou k funkcionalistické budově ČNB (1935-1942) Františka Roitha. Krátce pohovoříme o Funkcionalismu a už se věnujeme Obecnímu domu (1905-1912) Je to secesní stavba s prvky elekticismu Osvalda Polívky. Posledním zastavením je ryze současná stavba Masaryčka (2024) světoznámého studia Zahy Hadid.
Vedle ní můžeme vidět na obzoru Žižkovskou věž (1985-1992) Václava Aulického a Jiřího Kozáka ve stylu High-tech. A už pospícháme do Paladia na malé občerstvení a nákupy.
Zde se dozvídáme, že sochař Tomáš Moravec lehnul s angínou a naše návštěva jeho ateliéru se tudíž nemůže uskutečnit. Využíváme toho tedy na už zmíněné Muzeum kubismu, kde má rovněž krátkodobou výstavu český architekt a urbanista Vlastislav Hofman. Shlédneme expozici věnovanou kubismu a prohlížíme si rovněž interiér kavárny. Mohli jsme tak nahlédnout jak vypadají kubistické stavby zevnitř i s designem nábytku a jednotlivých předmětů. Celé naše putování si lze prohlédnout v přiložené galerii a jestli vás zaujme můžete se na podobnou výpravu vydat i sami. Osobní zážitky a zkušenost se nedá ničím nahradit. Vážíme si každého, kdo článek dočetl až do konce a přejeme vám hodně dobrodružství a zážitků na poli umění.
Vaši výtvarníci z polické ZUŠ.
