Filip Nádvorník

Filip Nádvorník (*1995) se narodil v Broumově. V letech 2015–2020 studoval v Ateliéru kresby Josefa Daňka a Libora Novotného na Fakultě umění OU v Ostravě. Byl finalistou Ceny kritiky za mladou malbu 2020. Samostatné výstavy měl ve Výstavní síni Sokolská 26 v Ostravě (2021), prostoru Art Space NOV v Pardubicích (2021), v Galerii současného umění Jeseník a Galerii Luxfer v České Skalici (obě 2023). Společně s Miroslavem Pelákem a Martinem Kačmarkem realizoval výstavu pro Schemnitz Gallery v Banské Štiavnici (2021) a s Michalem Rejzkem zase pro pražskou Galerii SPZ (2023). Zúčastnil se výstavního projektu Dělník je smrtelný, práce je živá v Galerii výtvarných umění v Ostravě, skupinové výstavy Kolik země člověk potřebuje v Galerii města Pardubic (obě 2021) či loňské přehlídky Všechno je všech na pražském festivalu 4+4 dny v pohybu. Do konce června jsou jeho malby k vidění na výstavě Good job! v ústeckém Hraničáři (2024).

Před čtyřmi roky se usadil v obci Písečná u Jeseníku, odkud pochází jeho partnerka, malířka a v současnosti rovněž kurátorka jesenické městské galerie Kristýna Krutilová. Společnými silami založili a udržují malé hospodářství. Výraz „malé“, který je nutné uvést zejména kvůli srovnání s obřími agrárními korporacemi, ve skutečnosti znamená péči o více než tucet ovcí, dvě prasata s proměnlivým počtem selat, desítky slepic, kachen a krůt. Nově pořídili dvě krávy a během roku k nim přibude plemenný býk. Sedlačení pro Nádvorníka nebylo zas až takovou neznámou, znal ho už z vlastní rodiny. Ve Slezsku se však musel přizpůsobit odlišným podmínkám, které vyhovují spíše pastevectví než rostlinné výrobě. Zeleninu ale také pěstuje a na strmém pozemku vysázel ovocné stromy, které by měly v budoucnu fungovat i jako větrolamy. Během výstavby malého dřevěného domku, kde s partnerkou bydlí, se rovněž přiučil tesařině a truhlařině. Dnes se dřevem dělá i na zakázku. Jak říká, pouhé farmaření respektující krajinu a zvířata by je neuživilo. Stejně jako by nevyšli pouze z prodeje obrazů. Podle situace je tedy Nádvorník sedlákem, malířem, či truhlářem. Zároveň všechny tyto identity vytvářejí základní obsahovou vrstvu jeho malířské tvorby.

Nebylo by správné redukovat Nádvorníka na malujícího sedláka. Farmaření je pro něj ze všeho nejvíce realizací vize soběstačného a udržitelného života na venkově a v krajině. Ekologické cítění se díky němu může dostat do rovnováhy s fyzickou prací a řemeslem, které vždy rád vyhledával. Kulturou „práce rukama“ se ostatně dlouhodobě zabývá i jako výtvarník. Pily, sekery, montérky, pracovní rukavice a stylizované výjevy s řemeslníky se v jeho obrazech vyskytovaly, už když studoval na ostravské Fakultě umění. V jednom souboru obrazů například zjednodušil postavy křesťanských apoštolů na zběžně nahozené figurativní znaky se zdůrazněnými atributy jejich původních povolání. Následovaly malby vycházející ze zkušenosti péče o koně. Od začátku hospodaření v Písečné si ale veškerou jeho pozornost nárokují podněty, které získává zde. Všednodenní situace, z nichž není úniku, mu občas poskytnou inspiraci k humorným dějovým i vizuálním pointám. Většinou je ale v jeho malbách přítomen prvek alegorie. Příchod do kraje, který po druhé světové válce muselo opustit většinové německojazyčné obyvatelstvo, ho vedl k hlubší reflexi jeho obývání. Pro svoji výstavu Slezská gotika ve Výstavním prostoru Sokolská 26 (2021) proto kromě obrazů nachystal i objekt podobný střeše, který zčásti pokryl taškami ze štípané břidlice. Na tyto kamenné desky vyškrabal drobné kresby odkazující k pomyslným příběhům lidí, kteří pod takovými střechami žili. V malbách domů a stodol se zase projevilo studium tradiční architektury regionu, do kterého se ponořil jako příležitostný tesař.

Hlubší poznání moderních slezských dějin se otisklo i do parafrází poetiky „dobývání Divokého západu“, kterými se zabývá do současnosti. Jejich ústředním hrdinou se nepříliš překvapivě stal kovboj, figura silně spjatá s identitou bílých Američanů, jejichž předkové tyto oblasti osidlovali. Pro Nádvorníka, který podobně jako většina z nás poznal tyto zámořské kolonizátory skrze jejich popkulturní vyobrazení ve filmech, literatuře či dětských hračkách, je však mužný kovboj jakousi zástupnou identitou. Romantika i nezpochybnitelná námaha při zúrodňování půdy pro zemědělskou činnost se v ní snoubí se skutečností, že příchod těchto pionýrů provázela likvidace původních kulturních společenství. Přestože Nádvorník kovboje chápe v první řadě jako alter ego, je v hlubších vrstvách jeho malby vlastně přítomna obdobná rozporuplnost. Také jeho „země zaslíbená“, jak pojmenoval jeden ze svých obrazů a poté i svou loňskou výstavu v Jeseníku, je totiž v podstatě zemí ukořistěnou a dosídlenou.

Ve většině nových obrazů, malovaných svižným, místy „špinavým“ rukopisem, se ovšem kovbojové zabývají všedními činnostmi: zaléváním záhonů, oplocováním pastvin, vysazováním stromků, odpočinkem po sklizni. Obnovovaná rustikální idyla je v nich podmíněna všudypřítomnou péčí, i když ani ta občas nestačí na protržený plot, kterým utekl dobytek, nebo na stodolu vytopenou při průtrži mračen. Obtíže i přínosy Nádvorníkovy osobní volby se skrze jeho malbu transformují v podobenství o možném, byť nelehkém návratu ke zdánlivě překonanému způsobu života a práce. Pakliže však, zejména u mladé umělecké generace, již nějakou dobu detekujeme zesílená pátrání po alternativách ke konzumnímu životnímu stylu a po udržitelnější životní a umělecké praxi, není Nádvorníkova malba pouhým oživením sofistikované metropolitní kultury čímsi syrovým a autentickým, co s hnojem na podrážkách přijelo z venkova na návštěvu. Měli bychom o ní naopak seriózně přemýšlet v rámci vektoru, který bude v budoucnosti s velkou pravděpodobností spoluurčovat podobu českého výtvarného umění.